(Moje pravda, integrální text projevu před “Mezinárodním trestním ribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004, vydavatelství Le Oerjus, Association Vérité et Justice, z francouzštiny přeložil Jiří Řezníček, celý dokument je na našem webu, ceskenarodnilisty.cz, který jako první v ČR přinesl jeho celý text)

A nyní, pánové, snažte si představit, co Srbové a Chorvaté, kteří tvořili dohromady dvoutřetinovou většinu v Bosně–Hercegovině, mohli pociťovat před takovými projekty, které je chtěly nechat žít v jakémsi evropském Pakistánu a jaké mohly být jejich reakce.

Co se týče oddanosti Izetbegoviče věci islámského fundamentalismu, nikdo by o něm nemohl lépe svědčit, než sami islámští fundamentalisté. Podle zprávy Reuters z Dubai z 11. dubna 1993 byl Izetbegovič v Riyadu, kde převzal islámskou cenu „za svou účast ve prospěch djihadu, svaté války musulmanské proti nevěřícím“.

Tato cena potvrzuje, že Izetbegovič zůstal na cestě, kterou si zvolil v mládí a která, shodně s přísahou Musulmanské mládeže v r. 1947, předpokládala nekompromisní boj proti všemu, co nebylo islámské.

Toto řečeno, islámští fundamentalisté a jejich přivrženci nebyli jediní, kteří znali povahu musulmanského režimu v Bosně–Hercegovině. Nalézáme o tom velmi jasnou zmínku ve zprávě republikánského Politického výboru Spojených států z 16. ledna 1997. Budu ji velmi rychle citovat a některé pasáže přeskočím. V bodě 2 je uvedeno, že členové jisté extremistické islámské sítě ve velkém počtu vstoupili do Bosny spolu s ozbrojenými iránskými revolučními gardami a dalšími bojovníky. Jde o tisíce mudžahidínů musulmanského světa: Brunei, Malaisie, Pakistanu, Saudské Arabie, Sudanu a Turecka. Tento podnik implikuje velký počet radikálních musulmanských organizací a zpráva dosti jasně popisuje předpokládanou roli údajné humanitární organizace v Sudanu.

V bodě 3 je ilustrován radikální islámský charakter režimu v Sarajevu a uvádí profily čelných autorit, mezi nimi samého prezidenta Izetbegoviče. Co se týče postupné islamizace bosenské armády, soudilo se, že půjde až k vytvoření místních jednotek bosenských mudžahidínů. Najdeme tam rovněž věrohodná tvrzení o řádění proti civilistům v Sarajevu, které bylo zinscenováno za účelem propagandy vládní policií. Hovoří se tam rovněž o srážkách mezi nepřáteli, musulmany nebo nemusulmany o tom, že nově příchozí sami inscenovali útoky proti vlastním občanům. Zpráva uzavírá, že americká administrativa svou politikou nabídla Iránu skutečné předmostí v Evropě a cynicky uvedla do nebezpečí americké životy a zájmy.

V otázce Al Qaedy, hlášení hovoří o tom o spících agentech ve službách Izetbegoviče, jehož svědky jste dokonce nechali přijít sem, aby svědčili proti mně. Také čteme, že iránské služby rozvíjely své styky v takové míře, že společně plánovaly své teroristické akce. Mluvím o tom proto, aby bylo pochopeno, jakým způsobem zelená daná Clintonovi, mohla vést k takové intensifikaci iránského vlivu. Neboť tento dokument potvrzuje, že se jednalo o podporu islámské revoluce v Evropě.

Pokud se týče tak zvané humanitární agentury, uvádí se, že je ve spojení s šejkem Omarem Abdel Rahmanem, odsouzeným za útok na World Trade Center v r. 1993, stejně jako s Ben Ladenem, bohatým expatriovaným sudským občanem, podezřelým, že financuje různé militantní skupiny.

Tatáž zpráva kritizuje politiku, která umožnila import zbraní do Bosny a která velmi pomohla Iránu vytvořit dobré vztahy s vládou Bosny, jak to prohlásil jeden bývalý představitel CIA v Kongresu a dodal, že to byla věc, které budou Spojené státy v budoucnu litovat. A upřesnil: Až to na Američany praskne, což bude nepochybně dříve, než bude ukončena bosenská aféra, bude to mezi jiným proto, že se Iráncům podaří vytvořit dobré kontakty a budou se cítit jako ve své zemi.

Přeji si ještě zmínit skutečnost, že 31. březen bude napříště v musulmanské Bosně a Hercegovině oficiálním svátečním dnem. Je to den Vlastenecké ligy, vojenské formace utvořené 31. března 1991 Stranou demokratické akce, která tam zavedla politickou a vojenskou organizaci. Byl to rok před vypuknutím konfliktu. Dostupné informace nám oznamují, že polovina srbských mrtvých v této válce zemřela během pouhé poloviny roku 1992, kdy vypukla válka v Bosně. Analýzy provedené experty ukazují, že Srbové nebyli vůbec připraveni na válku, zatímco musulmani byli připraveni o rok dříve.

Owen ve své knize říká, že obraz bosenských musulmanů zbavených zbraní nebyl uveden do správné podoby ani poté, kdy Alija Izetbegovic otevřeně přiznal v televizi, že si bosenská vláda cestou tajných kanálů opatřila tisíce pušek a miliony nábojů, desítky tisíc min a granátů, jakož i sto tisíc uniforem. Podle prohlášení Sefera Halilovice, šéfa generálního štábu armády Bosny – Hercegoviny v novinách Nasi Dani 15.září 1992, „Vlastenecká liga vstoupila do války“ – to se stalo v r. 1992. Pánové ! – s 9 regionálními štáby, 103 městskými, 98 000 bojovníky, zatímco Bosna tehdy čítala celkem 109 obcí. Příprava této války je jasná celému světu, kromě vás!

Srbská strana měla tři cíle, jak je možno vidět při analýze politické situace. Na prvém místě udržení Jugoslávské federace, potom, kdyby se to ukázalo nemožným, stanovením práva Srbů na sebeurčení, stejně tak pro ostatní národy Jugoslávie. Kdyby se i to ukázalo nemožným, cestou jednání zajistit Srbům rovnost v právech s ostatními národy Bosny–Hercegoviny.

Účast srbské strany na udržení Jugoslávie byla v mých očích jediná, která byla kompatibilní s vnitřním a mezinárodním právem. Motivy rovnosti a spravedlnosti působily rovněž v tomto smyslu. Ale nebylo, bohužel, víc času o tom přemýšlet a požadavek spravedlivého jednání se Srby v Bosně měl hluboké motivy, protože srbský lid žil v Bosně víc než tisíc let.

Musím urychlit mou chronologii událostí. Budeme mít příležitost se k tomu vrátit se svědky, kteří dosvědčí, že jednání Srbů bylo reakcí na iniciativy stran musulmanské a chorvatské, které narušily ústavní práva Srbů. A že toto jednání Srbů bylo proporcionální ve vztahu k těmto infrakcím, protože pouze vyrovnávalo porušení jejich práv ilegálními hnutími oněch stran. Srbská strana postupně ustupovala od svých požadavků až na minimum, za které již Srbové jít nechtěli, aby nenarušili svá národní práva a své přežití. To bylo nakonec zajištěno dohodou v Daytonu, bohužel za cenu masového, zcela neodůvodněného krveprolití.

Je známo, že poslední šance zachovat v Bosně mír v předvečer vypuknutí války, spočívala v plánu Cutilheiro. Všichni podepsali, ale Izetbegovič potom a na podnět Warrena Zimmermanna stáhl svůj podpis. Doufám, že budeme příležitost předložit o tom velmi dobrou dokumentaci. Bylo tedy víc než evidentní, že srbská strana, pro všechny důvody, které jsem citovat, nebyla tou, která si přála válku, ale naopak tou, která dělala všechno proto, aby jí předešla. Tím víc, že po mezinárodním uznání Bosny–Hercegoviny a vypuknutí války – a to není žádná náhoda, jestli obě události na sebe navazují, se JNA začala stahovat z Bosny–Hercegoviny podle dohody. To je náležitě konstatováno ve zprávě generálního sekretáře OSN Boutrose–Ghali pro Radu bezpečnosti z 30. května 1992, kde bylo rovněž konstatováno, že armáda Republiky srbské zformované 15. května, nebyla pod kontrolou Bělehradu. A také, že značná část území Bosny–Hercegoviny byla okupována pravidelnými ozbrojenými silami Republiky Chorvatska.

Avšak Rakušan Peter Fellner, který v té době předsedal Radě bezpečnosti, pozastavil a ukryl zmíněnou zprávu, než Rada bezpečnosti odhlasuje sankce vůči Jugoslávii. Protože stav věcí uvedených ve zprávě nemohl motivovat jinak, než uložit sankce Chorvatsku a nikoli Federální republice Jugoslávii.

V oceánu průkazných faktů se mi podařilo, v tomto velmi krátkém čase, postihnout jen vrcholek ledovce. Ale vy zde, co jste udělali tváří v tvář těmto nepopiratelným historickým a materiálním faktům, tváří v tvář pravdě?